Za rychlou jízdu? Pozitivní alkoltest? Sražení cyklisty? Nic takového.
Tak proč tedy?
Můj italský partner (Dario) řídil naší obytnou dodávku, která měla české poznávací značky.
Ano je to tak. V roce 2019 vešel v platnost zákon, že Ital či cizinec s trvalým pobytem v Itálii nesmí řídit auto s cizí poznávací značkou. A to ani pokud má plnou moc od majitele vozidla, který je cizinec.
V době zabavení našeho Renaultu, který jsem oficiálně vlastnila já, jsem neměla trvalé bydliště v Itálii a o nějakém takovém zákonu jsme samozřejmě neměli ani páru. Takže když jel Dario pomoct mamce do Milána se stěhováním, tak ho zastavila policie, která mu napařila 500 euro pokuty a musel nechat auto v Miláně zaparkované před máminým bytem. Kdyby neměl, kde zaparkovat, tak bychom bývali ještě museli platit za parkování u policie. Potom co Dario zaparkoval, jeho i mamku naložili do policejního auta jak dva kriminálníky a odvezli na stanici, kde se mohlo platit platební kartou. Normálně totiž u sebe nenosíme jen tak 500 euro. Já jsem u toho tedy nebyla, ale z vyprávění si to dovedu představit: Dario rudý vzteky.
Když jsem volala na ambasádu v Římě, tak mi řekli, že nejsme první a určitě ani ne poslední. Měli jsme prý ještě štěstí, že nám dali jen 500 euro pokuty, jelikož maximum je podle zákona 2 848 eur. Navíc mi paní vykládala příběh jednoho páru, který zastavili u Benátek, kdy Češce nebylo dobře, a tak její italský partner řídil její české vozidlo. Když vysvětlovali, že ji opravdu nebylo dobře a bylo by nebezpečné nechat ji řídit, policie prohlásila, že v takovém případě měli zavolat pohotovost anebo měli zastavit a ona řídit, až by se jí udělalo dobře. Takže taky pokuta a zabavení vozidla. Haluz.
No a co následovalo?
Musela jsem se dostavit já jako majitelka vozidla na policii v Miláně, kde jsem musela podepsat dokumenty, že jsem si vědoma toho, že mi bylo zabaveno vozidlo. S tímhle prohlášením jsem pak musela na Dopravní úřad v Miláně. Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti měla již co do činění s italskou byrokracií, bláhově jsem se domnívala, že už mě nic moc nepřekvapí. Taková naivka.
Když jsem dorazila na dopravní úřad, běhali jsme od jedné úřednice ke druhé. Nikdo pořádně nevěděl, co s námi a kam nás poslat. Bylo to jako v kresleném filmu Dvanáct úkolů pro Asterixe a Obelixe. Pokud nevíte, o čem tady píšu, stačí se kouknout na youtube a zadat: Asterix a Obelix – pouhá úřední formalita.
Když už jsem toho měla plné kecky, konečně jsem se dostali ke správnému okénku, kde byla velmi „motivovaná“ úřednice, která odmítala vrátit technický průkaz Rumunovi, který stál před námi. Ten měl před několika lety trvalé bydliště v Itálii, pak se ale vrátil do Rumunska a trvalé bydliště si v Itálii odhlásil. Na obecním úřadě to ale špatně zaregistrovali do systému a když ho zastavila policie v Itálii, tak jim to našlo, že tu stále žije. Takže pokuta, zabavení vozidla a zabavení techničáku i zelené karty. Chlapík si zajel na obecní úřad, kde měl kdysi trvalé bydliště, zažádal si o vystavení dokumentu, že už tu vážně nežije a že šlo o chybu. I tak mu úřednice nechtěla vrátit zabavené dokumenty.
A když už to vypadala, že Rumun rozmlátí plexisklo, které ho dělilo od zardoušení úřednice, konečně přišel vedoucí a prohlásil, že opravdu došlo k chybě a že mu má technický průkaz i zelenou kartu vrátit. Po několika minutách se ženština vrátila a prohlásila, že mu vrátí jen techničák, protože zelenou kartu nemůže najít. Když se Rumun zeptat, co s tím tedy hodlají dělat, paní odvětila, že si on sám bude muset zařídit krátkodobé pojištění na zpáteční cestu do Rumunska.
Rumun se jen hystericky smál a odešel se slovy, že se na všechno může vysr…
Co bylo řečeno nám?
Možnosti byli následující:
- vyřídit si přepravní značky a převést vozidlo do ČR s tím, že buď počkáme na zaslání českých poznávacích značek na konzulát a pak si vyřídíme dopravu značek do ČR nebo kompletně znovu nahlásit obytňák v ČR a získat nové poznávací značky
- nechat přepravit odtahovkou do ČR a počkat na značky z konzulátu v Miláně
- nechat obytňák sešrotovat v Itálii
- přepsat na partnera a získat tak italské poznávací značky
Rozhodli jsme se pro provizorní přepravní značky a následný přejezd do ČR. Ale následovalo další překvápko. Po několika týdnech a zaplacených eurech za vyřízení jsme dostali jednu přepravní značku, dalo by se říct vytisknutou na kartonu. Cosa? (Co?)
Moc profesionálně to tedy nevypadalo. Jedna kartonová poznávací značka s podpisem úřednice. To jsem si mohla vytisknout a podškrábnout sama.
Když se na to můj táta ptal na Ministerstvu dopravy v ČR, vedoucí pro přepravu v rámci EU mu odpověděl, že by přepravu s jednou poznávací značkou neriskoval, že hrozí další pokuta až 3000 eur v Rakousku a zabavení vozidla.
Navíc dalším problémem bylo i vyřízení krátkodobého povinného ručení vozidla. Většina rádoby pojišťoven na netu, které nabízejí pojištění na určitý počet dnů, jsou nelegální. Můžete to zkontrolovat na:
https://www.ivass.it/consumatori/proteggi/ELENCO_SITI_WEB_DI_INTERMEDIAZIONE_ASSICURATIVA_IRREGOLARI.pdf
A když jsem kontaktovala Generali, pojištění na pár dní vycházelo na 500 euro.
Co vám budu povídat, byla jsem psychicky zdeptaná a vytočená.
A jak to nakonec dopadlo?
Když už jsem byla fakt vydeptaná, napadlo mě v noci, že prostě nikam obytňák nepojede, počká se na zabavené poznávací značky, které měly dorazit na konzulát v Miláně. Těch jsme se po skoro dvou měsících dočkali a pak jsem naše obytné vozidlo v klidu s českými poznávacími značkami a s pojištěním (které v tomto případě stále platilo z České republiky) převezla do ČR.
Doporučení
Předpokládám, že teď v době „Covidové“ se nikdo do Itálie nechystáte, ale pokud tak v budoucnosti učiníte, nepůjčujte své české vozidlo Italovi nebo osobě, která má v Itálii trvalé bydliště. A to ani pokud vám bude blbě a nebudete schopni řídit. Protože jestli vás zastaví policie, čekají vás dost velké trable.
Jsem Češka, která se po několika letech pendlování usadila na italském venkově a znovu začala včelařit. Chci předat lásku ke včelám nejen svým dětem, ale i vám budoucím včelařkám. Více o mě se můžete dočíst v mém příběhu.
