Sedím si na zahradě a pozoruji ta naše malá stvoření: to menší spící v kočárku a to druhé, jak zase otrhává nezralou papriku. Teď se tu papriku snažím neřešit, nestresovat a užívat si ten moment, kdy je všechno tak, jak má být. Prostě klídeček a v hlavě mi proběhne:
Ty bláho, já mám děti, žiju v Itálii a VČELAŘÍM.
To je mazec. Kdyby mi tohle někdo vykládat před několika lety, nevěřila bych a asi bych se hodně dobře pobavila.
Proč?
Před několika lety to totiž vypadalo, že si najdu práci v ČR, vdám se a začnu rodit… Popravdě řečeno v té době to pro mě nebyla zrovna představa, ze které bych byla nadšená a natěšená na mateřství. Bylo mi něco přes dvacet a já jsem okusila možnost krátkodobého pobytu ve Francii díky vysokoškolskému programu Erasmus a Leonardo. A postupně se mi představa mého nalinkovaného života v České republice přestávala líbit. Chtěla jsem cestovat, poznávat, naučit se španělsky či portugalsky, tančit salsu…
Viděla jsem se buď znuděná v kanceláři s počítačem a nebo jako utahaná mamina, která ve volných chvílích frčí na lahvince vína.
Takže co tím?
Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale sbalila jsem si svých pár švestek (narvala jsem 25 kg věcí do krosny) a odjela jako dobrovolnice do Španělska, kde jsem pracovala na rodinných farmách, cestovala, flákala se, učila se španělsky a prostě a jednoduše si užívala život.
Jenže pracovat za penízky by se asi taky mělo, že? Takže jsem vrátila do Francie, lépe řečeno do Bretaně, a začala pracovala v informačním centru v mém srdci blízkém Port-Louis. Ale. Léto se blížilo ke konci a tím pádem i moje pracovní smlouva a já znovu zkoušela najít odpověď na otázku:
Co budeš dělat potom?
Když se mě jednoho dne jeden kolega právě takhle zeptal, odpověděla jsem:
„Co já vím? Asi by se mi líbilo odjet někam do tepla na zimu a mluvit španělsky?“
Chviličku bylo ticho a pak prohlásil:
„Proč nejedeš na Kanáry? Byl jsem tam minulou sezónu surfovat. Je tam v zimě celkem teplo, cestovní ruch tam frčí… Popravdě jsem si tam na tebe vzpomněl. Stavil jsem se tam totiž v jednom obchodě s produkty z Aloe a pracovala tam holka cáklá stějně jako ty:-).
A tak jsem se ocitla na Fuerteventuře v obchodě s kosmetikou s Aloe Vera, o kterém mi říkal.
Zkušenost to byla velká. Ne příliš pozitivní, ale vyděla jsem nějaké ty penízky, mluvila španělsky a poznala tam svého současného manžela- Daria. 🙂
Po Fuerteventuře jsme spolu v obytné dodávce odjeli do Francie, následně jsme si našli práci na vinici v Toskánsku, procestovali Španělsko… No a pak nastalo dlouhé rozhodování, kde se vlastně hodláme usadit, jestli se teda vůbec usazovat chceme.
Zkoušeli jsme žít i nějakou dobu v České republice, ale nakonec jsme se rozhodli odstěhovat do Itálie, kde už měl Dario dům. Což byla a stále je obrovská výhoda.
Tak jsem já, kterou nikdy nenapadlo, že se bude učit italsky a někdy žít v této zemi, ocitla na venkově v Itálii a pustila se do včelaření.
Proč do včelaření?
Oba dva jsme měli jasno, že chceme pracovat z domu. Chtěli jsme si pěstovat vlastní zeleninu, chovat zvířata.
Začali jsme tedy hospodařit:-).
Podotýkám, že oba jsme měli již zkušenosti s chovem zvířat a se životem na venkově. Nebyla to pro nás úplná novinka.
Nejprve jsme si pořídili drůbež, králíky, ovce a já chtěla VČELY.
Jako malá holka jsem chodila s dědou ke včelám. Facinovala mě tam malá stvoření a jejich zápal. A taky miluji med, co si budeme nalhávat. 🙂
Pro začátek jsem si koupila pět včelstev. To abych se ujasnila, zda mě to zase chytne. A opět se do toho dostat. Zároveň jsem si musela zvyknout na jiný typ úlu než je znám v České republice, a tím je úl jménem Dadant Blatt.
Postupně jsem včelky přikupovala, rozšířila přes oddělky nebo dostala jako dárek. Teď jich mám něco kolem šedesáti a já mám to štěstí, že moje práce je i můj koníček a vášeň.
Pokud se tedy zajímáte o včelaření a celkově o život na venkově, jste tu správně. 🙂
Píši o našich radostech a starosech ze života na italském venkově. A seznamuji ženy s možností včelaření ve velkoprostorovém úlu Dadant Blatt.