Johny
Jako první zvíře jsme si s přítelem pořídili nebo lépe řečeno si nás našel teď již tříletý pes Johny. Bylo to v době, kdy jsme si říkali, že by asi bylo fajn adoptovat nějaké štěňátko a místo toho jsme u Milána našli asi tak půlroční větší štěně, které mělo panickou hrůzu z veškerých dopravních prostředků, výtahu a čehokoliv nového a hlučného. Což byl docela problém, protože jsme ho potřebovali naložit do našeho obytňáku, zaparkovat v rušném Miláně a přespat u babičky, která bydlela ve čtvrtém patře. Byla to komedie.
Lidi na nás koukali, zastavovali a ptali, proč se ten chudáček tak krčí. Takže jsme téměř každých pět metrů vysvětlovali, že se prostě jenom bojí…Když jsme konečně dorazili do domu, kde Johny musel překonat strach z výtahu, ráno nás v chodbě čekalo překvapení ve formě louže. Ale takové louže. Netušila jsem, že jeden pes může vytvořit hotové jezero. Prostě mazec. No nic. Druhý den jsme zašli k veterináři zkontrolovat, zda nemá čip a nějakého majitele, který se po něm shání, nahlásili jsme to i na polici a nikdo se k němu nepřihlásil.
V současnosti je to něco jako pastevecký pes, který moc rád nahání naše ovečky, i když o to ne zrovna vždycky stojíme. A když nemůže nahánět ovce a vezme roha, tak je v dálce vidět, jak peláší za srnkami.
Číčo a Míča
Je náš kocour a kočka. Oba dva jsou opravdu k nezaplacení. Nejen že loví myšky, ale mají i pekelnou trpělivost s našim ani ne dvouletým synem, který má tendenci je přemisťovat a hrát si s nimi. No po pravdě řečeno je tak trochu trápí. Zřejmě si dovedete představit, jak to vypadá, když se přižene malý prcek a chce zvednou Míču a vezme ji třeba za nohu a zvedne… Ta kočka bude jednoho dne svatá. A ona se jde k němu i kolikrát pomazlit. Cvok. Fakt jí nerozumím. Místo aby se před ním někam schovala, tak ona si ještě přicupitá a nechá se tahat za ocas nebo obrátit hlavou dolů. Někdy si říkám, jestli není masochistka.
Italské včely
Jako malá jsem chodívala ke včelám s dědou, který včelařil. Dokonce jsem pak pět úlů po jeho smrti zdědila. Ale jelikož jsem jezdila často do zahraničí a pak si našla i práci ve Francii, milé včelky jsem dala příbuznému. No a teď když je ze mě žena domácí:-), tak aby mi z toho doma a z dětiček nehráblo, pořídili jsme si minulý rok včely. Chtěla jsem začít pomaloučku polehoučku, jelikož jsem se nikdy sama nemusela starat o včely a organizaci kolem nich. V ČR jsem byla spíš dědova výpomoc a pak mi radil příbuzný, kdy mám, co dělat. Navíc jsme se rozhodly, že budeme bio včelařit. Takže loni jsem si dala takový nácvik pouze s pěti úly. No a vzhledem k tomu, že se nám včelky nevyrojily, v průběhu zimy neumřely, pořídili jsme si letos další. Ať máme co dělat.
Jen je sranda, že já jsem byla zvyklá, že dědovi včely byly dost flegmošky a fascinovaly mě jejich klidné lety, i když jim člověk lezl do úlu. Zatímco tady jsou včely dost agresivní. Hned vám dají znát, že se jim teda vůbec nelíbí, že jim tam někdo leze. Poprvé mě to i vyděsilo a když jsem se pak bavila s jejich původním majitelem, jen prohlásil: „Šárko, ty naše jsou bestie.“ 🙂 Ale už jsme si na sebe docela zvykly a prohlídky probíhají vcelku klidně.
Romanovské ovce
S chovem ovcí jsem v minulosti neměla žádné zkušenosti. Jsem sice holka z vesnice, která pomáhala na statku, kde děda s babičkou měli všelijakou drůbež, krávu, chovali býky a prasata. Ale ovce? Nebo kozy? No to vůbec. Ale má drahá polovice již v předchozích letech měla ovečky a tentokrát se Dario rozhodl pro rasu Romanov. Zvláštností na těchto ovcích je, že porodí většinou dvojčata či trojčata. Což na jednu stranu je fajn, jelikož se vám stádo rychle rozroste, ale na druhou stranu není jistota, že ovce všechna svoje narozená jehňata přijme. Jako se nám stalo letos, kdy si ovce porodila trojčata, ale kojila to největší jehně a ostatní dvě vždy odehnala. Takže jsme je začaly krmit z flašky. Vypadalo to, že jedno to nepřežije, protože i když pilo, tak přestalo chodit a chřadlo. Já jsem si pak v jedné knížce po pradědovi přečetla, že se jim může přidávat odvar z ječmene a ze lněného semínka. Dva dny jsem tak jehně přikrmovala injekční stříkačkou a ono to přežilo.
Slepice, kuřata a kohout Highlander
Klasické zvíře na statku – slepice. Ty potvory tady mají takového prostoru na zezobávání kdejaké hmyzí havěti. Můžou si třeba zajít na louku. A ony se naučily, že když dojdou na louku, tak se pak dát prolézt plotem k nám na zahradu a tam jdou vyzobat zbytky z Johnyho misky. I když se říká, že jsou blbý, tak zas tak blbý nejsou. Museli jsme kvůli nim hledat, kudy lezou a zamezit jim v tom.
No a proč máme pojmenovaného kohouta Highlandra? Když jsme si pořídila kuřata, ze začátku nám občas nějaké zmizelo. Prostě je něco sežralo. A tak když jsme nemohli najít bílého kohoutka, řekli jsme si, že asi skončil jako ta předešlá kuřata – ve chřtánu divoké zvěře. To bylo překvápko, když jsme ho po 14 dnech našli zapadnutého za obrovským kanystrem. Byl vyhublý, děsně špinavý a celý pomačkaný. No prostě 14 dní bez vody a jídla, zašprajcovaný v malém prostoru. Dario přemýšlel, že by ho rovnou klepl, ale pak jsme si řekli, že když přežil 14 dní v takových podmínkách, dáme mu šanci a uvidíme. Oddělili jsme ho od ostatních kuřat a slepic, aby ho neuklovaly, dali jsme mu pořádný dlabanec a já ho nosila na slunko, aby nachytal trochu vitamínu D. A světe div se, on se za dva dny vzpamatoval a po pár dnech začal šéfovat ostatním.
Kozy
To jsou zatím poslední členové našeho zvěřince. A jsou to nevyzpytatelná, mazaná stvoření. I když mají co žrát, tak je najdete, jak okusují stromy, které nemají nebo prolezou plotem, přeskočí… Prostě vás nějak překvapí. Takže s těmi určitě nuda nebude. A navíc už šéfují stádu ovcí.
Jsem Češka, která se po několika letech pendlování usadila na italském venkově a znovu začala včelařit. Chci předat lásku ke včelám nejen svým dětem, ale i vám budoucím včelařkám. Více o mě se můžete dočíst v mém příběhu.
