Moje cesta do Itálie

Kdyby mi někdo před několika lety řekl, že budu jednou žít v Itálii, asi bych se pousmála a nevěnovala tomu moc pozornosti. Itálie mě nikdy jako země nepřitahovala. Ani Italové.

Jednou jsem tu sice byla s rodiči na dovolené v Caorle a pak na stáži v kempu u Benátek, ale jinak mi tato země a zvyky nic moc neříkaly. A italština se mi vůbec nelíbila. Moje mamča se mě sice snažila přesvědčit, abych se jí naučila, ale já jsem jí vždycky odpověděla: „Když se ti tak líbí, tak se ji nauč ty. Já tam asi nikdy nepojedu.“

Milovala jsem totiž a stále miluji francouzštinu, kterou jsem se začala učit na střední a pak jsem se rozhodla ji studovat na vysoké. A to i s ekonomií, která mě nijak zvlášť nebavila, ale v té době mi to přišlo, jako dobrá praktická volba do budoucnosti. A navíc jen na filologii v Brně mě nevzali. Což s odstupem času vidím jako pozitivní zásah osudu.

Proč?

Protože pokud někdo chtěl během studií francouzštiny v Brně vyjet s Erasmem do zahraničí, byla dost omezená místa. Takže mohli vyjet jen ti nejlepší. Což já jsem nikdy nebyla. Takže když jsem se pak ocitla v Olomouci, možnost jet do Francie byla daleko větší. Ten, kdo chtěl vyjet, prostě vyjel. Moc velké problémy s tím nebyly. Takže jsem toho využila i já.

Moje první „velká“ cesta

Poprvé jsem odjela do Belgie jako aupair. Moje francouzština byla v porovnání s mými spolužáky z bilingvních gymplů či rodin dost bídná. A když jsem tak uvažovala nad tím, že bych někam měla na prázdniny vyrazit a zlepšit si fráninu, na školní nástěnce jsem našla inzerát: Aupair do Belgie. Když jsem pak doma řekla, kam jedu a co budu dělat: hlídat tři malé kluky, táta jen prohlásil: „Chudáci děti.“ Musím upřesnit, že mám dvě mladší sestry, takže jsem si dovedla tak trochu představit, co mě čeká, ale k dětem jsem se nikdy nijak zvláště nehrnula. Než někomu cizímu hlídat dítko, to jsem radši šla kydat ke kravám.

Nakonec jsem ale vyrazila a strávila dva měsíce v Belgii, kde moje slovní zásoba byla dosti limitována na potřeby dětí. Ale na druhou stranu musím říct, že jsem se přestala ostýchat, rozmluvila jsem se a zjistila jsem, že si dokážu poradit v různých situacích… Což mi asi zvedlo trochu sebevědomí, ale zároveň můj pobyt v Belgii absolutně utlumil na několik let biologické hodiny. Vy, co máte malé děti, asi pochopíte proč.

Pobyt ve Francii

Poprvé jsem přes školu odjela do města jménem Clermont-Ferrand, kde mají černou katedrálu, která není špinavá, ale stavěná z kamene sopečného původu. Bylo to a asi stále je sympatické studentské městečko, kde se to hemžilo mladými lidmi různých národností.

Po Clermontu jsem odjela do Bretaně, přes evropský program Leonardo jako stážistka do jednoho informačního centra. Původně jsem chtěla do jižní Francie do Perpignanu, ale asi znovu zasáhl osud nebo něco takového a já se ocitla v malinkém pobřežním městečku s názvem Port-Louis.

Tam jsem se vracela pak již pracovně pravidelně a po studiu v ČR jsem se rozhodla tam zůstat. Sice jsem nevydělávala majlant, ale práce mě bavila a zároveň se mi líbil můj život ve Francii. Nechtěla jsem se vracet do České republiky a hledat si práci v nějaké francouzské firmě.

Cesta do Španělska

Co s tím vším má Španělsko společného? Asi to že jednoho dne do info centra dorazila Španělka z Barcelony, která se čerstvě přistěhovala do Francie a moc francouzsky neuměla. Já se v té době tak nějak začala sama učit španělsky, protože el español me encanta (španělština se mi líbí) a dohodly jsme se, že zajdeme na kávu a budeme se učit spolu. Nakonec místo kávy bylo pivo a postupně se z nás staly kamarádky.

A jelikož jsem se chtěla pořádně rozmluvit a procházela jsem v té době dost komplikovaným obdobím – rozchod s dlouhodobým partnerem v ČR, rozhodla jsem se po práci v Bretani odjet jako dobrovolnice do Španělska.

Dělala jsem na farmě poblíž Alicante, nějakou dobu žila v Granadě, seznámila se se stravovacím stylem syrové stravy u Estepony. Bylo to několik krásných a obohacujících měsíců. Vzhledem k tomu, že to byla dobrovolnická práce, tak jsem pak přeci jen potřebovala nějaké ty penízky a vrátila se pracovat do francouzského Port-Louis.

Cesta na Fuerteventuru

Když mi pak po pár měsících končila smlouva v info centru, jeden můj kolega se mě zeptat: „No a co budeš dělat teď? “ Odpověděla jsem, že nemám ani tušení, že by bylo asi fajn jet někam na zimu do tepla a mluvit španělsky. 

„No a proč nejedeš na Kanáry? Třeba na Fuerteventuru. Byl jsem tam v zimě surfovat a pak jsem tam zašel do nějakého obchodu, kde prodávají krémy z aloe vera a je pravda, že jsem si tam na tebe dokonce i vzpomněl. Pracovala tam totiž holka, která je asi stejně cáklá jako ty.“ 

A tak doma vyhrabal krém proti bolesti svalů, asi z toho surfování, 🙂 poslal mi název firmy, já ho vygooglila, poslala životopis a po pár dnech kupovala letenku na Fuerteventuru. 

Úlet co?

Fuerteventura

No a na Fuerteventuře jsem poznala mého současného partnera a teď již manžela Daria. Když se po pár měsících moji rodiče dozvěděli, že žiji s Italem (to celé jim prozradila moje nejmladší sestra :-)) reakce mojí mamči byla asi taková: „Ty chodíš s Italem? Šmankote proč? S Italem ne…“ No a já jsem jí odpověděla, že za to vlastně může ona. Chtěla přece abych se naučila italsky, ne? Tak teď se italštinu určitě naučím.

Co následovalo?

Jen tak ve zkratce. Procestovali jsem spolu Kanárské ostrovy, odjeli do Bretaně, pak pracovali na toskánské vinici, zkoušeli žít v České republice, a nakonec se rozhodli žít v Itálii. Proč? Dariovi se sice do Itálie moc vracet nechtělo, ale obrovským plusem pro stěhováním se do Itálie bylo, že Dario tu již měl dům se zahradou, takže to všechno bylo v mnoha ohledech daleko jednodušší.

Samozřejmě že žití v Itálii má i svá negativa a na spoustu věcí jsem si musela a stále musím zvykat. Ale o tom snad někdy příště.