Naše dovolená u moře – Marina di Massa

Tenhle článek píši tak trochu se zpožděním. Chtěla jsem ho publikovat hned po dovolené, tudíž začátkem července, ale nějak jsem se k němu nemohla dokopat. Znáte to. Domácnost, zahrada, zvířectvo, včelstva a pak především dvě malá torpéda – naše dítka, která mi berou docela dost energie a volného času, kterého není mnoho. Takže když si pak mohu vybrat mezi např. spánkem a psaním článku, většinou vyhraje to první. Ale dost už lamentování a hurá do psaní…

Začátek dovolené

Zčistajasna přišel můj manžel s návrhem nebo lépe řečeno s potřebou dovolené u moře. Naposledy jsme se v něm koupali před téměř třemi lety. A především jemu už strašně moc chybělo. Prohlásil: „Teď anebo příští rok. (Adesso o l´anno prossimo).“

Proč teď anebo příští rok?

Tak úplně v hlavní sezóně se nám nechtělo, a navíc léto je pro nás dost vytížené období. Je to péče o zeleninové záhony, sklízení, zavařování, vytáčení medu… Prostě to není nejvhodnější období se na týden ztratit. No a v září nás čekají radikální stavební práce na domu, takže to už bude naprosto nemožné někam jet.

Museli jsem se tedy rychle rozhodnout a zarezervovat chatku v kempu. Tento styl ubytování nám asi v současnosti sedí nejvíce. Chvilku jsem se pohrávali s myšlenkou hotelu s plnou penzí, ale pak jsem naznali, že by to bylo asi spíše utrpení. Naše dvě malá dítka u oběda a večeře moc klidně neposedí a dcerka je většinou zaflákaná od hlavy až k patě… Takže volba chatky s teráskou byla ideální volba.

Kam ale přesně vyrazit?

První, co nás napadlo byla toskánská Cecina. Proč? Protože když jsme s manželem ještě měli obytnou dodávku a pracovali v Toskánsku, před a po sezóně jsme tam trávili většinou tak týden. Menší sympatické přímořské městečko, kde je dlouhatánská volná pláž a piniový les, kam se člověk může schovat během poledních pařáků.

Ale přeci jenom od našeho domu je to asi pět hodin po dálnici. A vzhledem k tomu, že víme po jaké dálnici, tak se nám zrovna tam moc nechtělo. Italové totiž nejsou šikovní ve stavbách silnic a dálničních úseků. V tom jsme my Češi Italům dost podobní. V řízení a v neschopnosti postavit kvalitní silnice a dálnice.

Když si tedy můj manžel představil, že bychom jeli několik set km po této dálnici, která je v několika úsecích hoooodně úzká, obklopeni kamiony a možná i s nespokojenými dětmi sedících v autosedačkách, prohlásil, že na to nebude mít nervy a že radši pojedeme někam blíže a po státní silnici.

Apuánská riviéra

Nakonec tedy vyhrála Apuánská riviéra. Zní to tak trochu jihoamericky, že? Nebo aspoň mně tedy ano. Ale ve skutečnosti se tato riviéra nachází v severozápadním Toskánsku a její jméno je vyvozeno z názvu původních obyvatel: Apuani. Ti zde žili před Kristem, ale byli poraženi Římany a přemístěni do jiné oblasti Itálie. Určitě si dovedete představit, že tento přesun neprobíhal zrovna přátelsky…

Inu po krátkém brouzdání na internetu jsme našli pro nás finančně přijatelný kemp, který měl pozitivní recenze. Dario tam hned volal, jelikož jsme zjistili, že některé kempy dávají na booking volná místa horších chatek a ty lepší i za přívětivější cenu si lidé rezervují telefonicky nebo přes e-mail. Všechno probíhalo dobře až na jednu malou chybičku.

Chybička se vloudila

Pokud cestujete, a to i v rámci země ve které žijete, a hodláte přespat v kempu, hotelu či jiném ubytovacím zařízení, musíte mít občanský průkaz anebo pas. A to i malinkatá dítka. No a to naše cácorka ještě neměla. Takže jsme volali na obecní úřad, kde nám bylo řečeno, že se máme za dva dny dostavit oba dva i s malou a že vydání občanky bude trvat asi deset dnů.

Tím pádem naše dovolená v ten okamžik padla. Za dva dny jsme totiž chtěli vyjíždět, ne vyřizovat občanku. Byli jsme dost otrávení. Takže jsme zavolali do kempu a oznámili, že se naše dovolená z tohoto důvodu ruší.

ALE

Recepční nám řekla, že se optá vedoucí a že nás ještě zkontaktují. A tak se i stalo. Přijet jsme mohli i bez občanského průkazu dcerky, ale že prý s sebou máme vzít její rodný list. No supeeeer. Takže jsem zaúkolovali naši sousedku, co se týče krmení zvířat a zalévání zahrady a za dva dny jsem vyrazili na cestu.

Naštěstí dítka půlku cesty prospala a pak jsem se ještě zastavili v jednou městečku na zmrzlinu, takže cestování probíhalo docela v klidu. Po příjezdu do kempu okamžitě ty naše malé zvídalky začaly šmejdit kolem chatky a zjišťovat kdo kde bydlí. A samozřejmě zda u chatek nejsou zajímavější hračky než ty jejich.

Naštěstí v době naší dovolené tam moc lidí nebylo, kemp byl oplocený, takže jsme měli drobečky jakž takž pod kontrolou. Opakem kontroly ale byla pláž. Tam jsme přitahovali pozornost italských turistů. A nejen díky tomu, že naše děti jsou krásně blonďaté. Ale i dost akční…

Pláže

Bohužel jsme udělali zásadní chybu při výběru kempu. Pořádně jsem si nezjistili volné pláže v okolí. V Itálii jsou pláže rozdělené na soukromé a veřejné. Poznáte je hned. Ty soukromé jsou obloženy stejně vypadajícími lehátky a slunečníky, jsou většinou čisté a pokud si náhodou při přesunu odložíte věci na této pláži, okamžitě vás přijde upozornit plavčík, že tam být nemůžete.

Poblíž našeho kempu byla malá veřejná plážička, která nás tak trochu šokovala. Přišla nám hrozně špinavá. Na písku se váleli nedopalky, plastové sáčky, lahve… A nikdo mi nemůže namluvit, že za to mohou zahraniční turisté nebo přistěhovalci. Teď v době Covidu je totiž obtížnější se přemisťovat, a navíc já ráda poslouchám lidi kolem sebe:-) a většinou jsem slyšela italštinu. A i poznávací značky byly spíše italské.

Po zjištění že v blízkosti není pláž, která by byla veřejná a která by se nám líbila, jsme naložili druhý den dítka do auta a vyrazili hledat místo, které by nám vyhovovalo. Nakonec jsme našli pláž v Marina di Carrara, která byl tak trochu schovaná mezi dvěma soukromými plážemi a měla výhled na část Apuánských Alp.

Apuánské Alpy

Toto pohoří je známé těžbou kararského mramoru, který odsud získávali už staří Římané a pro svá sochařská díla ho používal i Michelangelo. V současnosti je možné některé mramorové lomy navštívit, ale pouze po rezervaci. Popravdě mě jejich návštěva nijak nelákala.

Když se řekne mramor, asi si představíte, a to i já, že většina této vytěžené suroviny se používá právě na tvorbu různých uměleckých děl či ve stavebnictví. Podle novináře specializovaného na životní prostředí Fabia Balloca ale skončí většina mramoru v průmyslu a např. v zubních pastách pod názvem vápenec nebo uhličitan vápenatý.

Inu každý rok tak zmizí kus Apuánských Alp, které jsou součástí regionálního přírodního parku. Ironie, že?

A pokud si zajedete do Carrary nebo jiného blízkého městečka, hned rozeznáte auta lidí, kteří pracují v těchto lomech. Jsou plná bílého jemného prášku.

Malé shrnutí

Kdybych měla začít pozitivy naší dovolené poblíž Marina di Massa, musím říct, že děti si to náramně užily. Pláže jsou písčité, takže syn bagroval o sto šest a malá se věčně vrhala do vody, která jde do hloubky pozvolna. Kemp byl krásně čistý a personál milý. Jen manžel byl dost zklamaný, jelikož si chudák myslel, že voda bude čistší, jasné modré barvy a že to bude tak trochu relax týden:-) Já jsem od dovolené nic moc nečekala a přestavovala si moře jak v Caorle, kde je hnědý písek a tím pádem i barva moře nestojí za nic. A už vůbec jsem si nemyslela, že si u moře odpočineme. Přeci jenom máme dvě malé zdravě akční děti.

Takže vlastně můžu prohlásit, že moje letošní dovolená u moře odpovídala mým (realistickým) představám.